Ohlédnutí za ročníkem 2014

 

Ohlédnutí za letošním ročníkem Svatováclavského festivalu hudby a umění

Třebíčská bazilika Sv. Prokopa zažila ve své dlouhé historii už leccos, ale tak silný a spontánní potlesk jako po koncertu v neděli 12. října 2014 už dlouho ne. Byl nejen odměnou houslovému umění koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka a svěží interpretaci Moravského komorního orchestru, ale i pořadatelům festivalu a dalším interpretům, kteří v předchozích dnech na různých místech vystupovali s pestrým programem.

Je jakýmsi zákonem hudebního průmyslu, že druhá deska prokáže životaschopnost zpěváka, hudebníka či kapely. Platí to ale i o druhých ročnících festivalů, bez ohledu na žánr. Nedokáži posoudit, jestli právě na toto při přípravě 2. ročníku myslelo pořádající občanské sdružení Cordial Musica. Kdyby to však byl jediný motiv, nebyl by zárukou úspěchu. A možná by tento kalkulativní postup skončil tak, že když se hodně chce, tak to nejde.

Úspěch podlého mého názoru a zkušenosti pramení především z upřímné snahy obohatit rodné město o kulturní produkci, která si dokáže zachovat vysokou uměleckou úroveň a současně i atraktivitu pro posluchače, který si běžně nekupuje dvě tři nahrávky vážné hudby měsíčně a neposlouchá celý den rozhlasovou stanici Vltava. Je známo, že právě díky nadšení, upřímné snaze, nevšední dramaturgii a kvalitě jako cíli mnohdy dosahují nezisková sdružení, ochotníci, občanské iniciativy apod. lepších výsledků než instituce, které si platíme ze svých daní s tím, že od nich očekáváme kvalitní kulturní nabídku.

Cordial Musica tuto schopnost potvrdila již podruhé a pokud se sama neoslabí, tak v budovatelském úsilí může vážně pomýšlet na první pětiletku. Podívejme se ale ještě na letošní i loňský festival. Oba spojuje koncepce různorodých programů na několika místech v blízkém i vzdálenějším okolí Třebíče. Na letošní ročník se opět mohli těšit posluchači a diváci v Náměšti nad Oslavou, Hrotovicích, Křižanově a Třebíči, nově také v Brtnici a Tasově. Festival tedy „nestojí na místě“ a koná se v místech historicky spjatých se svatováclavskou úctou. Základní rámec sedmi koncertů a doprovodného programu byl zachován, vnitřní struktura však doznala pozitivních změn. Pozornosti pořadatelů neuniklo Krylovské výročí (Tomáš Krejča v třebíčském Lihovaru), do programu byla zahrnuta i komentovaná filmová produkce prvního československého historického velkofilmu Svatý Václav (1930). Krom důvěry v ověřené interprety si pořadatelé vyzkoušeli i nové hosty.

Příprava festivalu je kombinací plánů a konfrontace s realitou v podobě vhodnosti prostor, finančními požadavky, nabídkou repertoáru a časových možností ze strany interpretů, leckdy příprava připomíná sestavování jízdního řádu či školního rozvrhu.

Je i ve znamení překvapení. Tím už byl zahajovací koncert v zámeckém kostelu v Brtnici (Ensemble Musica Armonie a Jana Tajovská-Krajčovičová). Genius loci, zájem publika a interpretační výkon určitě pořadatelé zohlední i v dramaturgii dalšího ročníku.

Křižanovský kostel sv. Václava se už podruhé ponořil do meditativní nálady, kterou letos obstaral CordialStringQuartet a jeho hosté. Třebaže jaksi stranou centra, tak tato produkce může být hodnocena přísněji, protože se v ní umělecky angažuje samo sdružení Cordial Musica, konkrétně houslista Jakub Lojda (dramaturg festivalu). To samé platí pro Dvořákovu „Svatební košili“, která byla provedena v nevšední komorní úpravě (malý smíšený sbor, zpěvní sóla, klavír, flétna, kontrabas) v zámecké knihovně v Náměšti nad Oslavou. Zvolený prostor nedovolil patřičné vyznění velkému pozdně romantickému opusu, ke škodě pořadatelů mu více sluší baroko a klasicismus. To však nijak nezmenšuje dojem ze zajímavé úpravy, v níž zněl i hlas předsedy sdružení Cordial Musica Jaromíra Hlaváče.

Z dalších bodů programu bych rád vyzdvihl Michnovský večer v třebíčském kostele Proměnění Páně na Jejkově. Vůdčí osobností souboru Ritornello je Michael Pospíšil. Šíře jeho uměleckého záběru je nevšední a zcela jedinečný je i dar komunikace s publikem. Michnově hudbě dali hráči-zpěváci původní lidovost, snaha po interpretační vyumělkované bezchybnosti tentokrát ustoupila spontaneitě vnímání díla jako celku.

Vystoupení, Bystřického dechového kvarteta v Hrotovicích a dvojice Jakub Pustina–EmiraDakhliya v Hrotovicích jsem nebyl přítomen, proto se zdržím hodnocení.

Závěrečné vystoupení Josefa Špačka a Moravského komorního orchestru bylo příležitostí seznámit se s procesem zrání mladých umělců. Smyslem orchestru je poskytnout talentovaným hráčům první profesionální zkušenost s velkým tělesem a jak bylo vidět, hráči si této šance cení. O to více, mohou-li doprovázet jen o něco málo starší uměleckou celebritu, kterou Josef Špaček (* 1986) bezesporu je. Klobouk dolů – získat pro vystoupení na koncertu, na němž se vybírá doporučené dobrovolné vstupné, takovouto osobnost… Josef Špaček rodnému městu nabídl krom plánovaného programu i několik přídavků a dokázal, že crossover mezi staletími zvládá s bravurou světové třídy.

Co napsat na závěr? Osobně bych si přál, aby festival v příštích letech zavítal i do jiných obcí spjatých se svatováclavskou tradicí.Umím si představit i přesah do oblasti školství, např. formou poutavě komentovaného výchovného koncertu pro středoškoláky. Vždyť výchova publika je jedním ze základů dramaturgie. K úvaze je i to, jaké místo vyhradit v doprovodném programu přednáškám. Tedy jaký tematický rámec jim vyhradit, kam je situovat, v jaké míře atd. Zvláště v Třebíči víme, jaké popularitě se těší přednášky muzikologa prof. Miloše Štědroně. Další prostor pro úvahy nabízí žánrová oblast, „krylovský večírek“ je bezpochyby zajímavou vlaštovkou, lze si představit i něco z fúze jazzu a vážné hudby či vážné hudby a art rocku.

Zatím je festival „svatováclavský“ hlavně kalendářově a tím se nijak neliší od podobných akcí pořádaných jinde. Větší propojení k svatováclavskému hudební repertoáru by mohlo festivalu dát punc originality. Z názvu festivalu vyplývá, že dominantní roli má „hudba“. Ovšem role zbylého „umění“ zatím není úplně jasně definovaná. Letos to byl v rámci doprovodného programu film, loni divadlo a v malé míře i výtvarné umění.

Na úplný závěr ještě jedna myšlenka. Sv. Václav je v legendách líčen jako ten, kdo sbírá klestí stařenkám, snímá oběšence ze stromů a činí další mnohá dobrodiní. Festival už podruhé otevřel dveře nejširšímu publiku tím, že se obejde bez vstupenek a že díky sponzorům nechává na návštěvnících, v jaké míře oni sami přispějí. Výsledkem je zvýšená návštěva rodin, jimž vstupenkový systém nejednou způsobí dilema jít či nejít. Přístup pořadatelů je třeba ocenit a přát jim, aby k nim i nadále sponzoři a přispívající instituce zůstávali štědří.

 

Viktor Velek